Baltasar Porcel

V rámci kulturní diplomacie se zasadil o vznik multidisciplinárního think tanku Institut Europeu de la Mediterrània, jehož byl též dlouholetým ředitelem (1989-2000). Patřil k nejoceňovanějším a nejpřekládanějším katalánsky píšícím autorům druhé poloviny 20. století. Jeho literární odkaz čítá desítky děl mnoha různých žánrů sahajících od divadelních her přes románovou tvorbu a eseje až po cestopisy. Mezi jeho nejznámější prozaická díla patří zejména romány Difunts sota els ametllers en flor (Nebožtíci pod rozkvetlými mandloněmi, 1970), Cavalls cap a la fosca (Cválání do tmy, 1975) či Les primaveres i les tardors (Jara a podzimy, 1986) a také povídkové soubory Crònica d'atabalades navegacions (Kronika zbrklých plaveb, 1971) a Reivindicació de la vídua Txing (Připomínka vdovy Čing, 1979). V některých z těchto děl se objevuje Porcelův mytický literární prostor rodného městečka Andratx. Autor se v nich často vrací do dětství a se směsicí ironie a zároveň hlubokého lidství popisuje řadu mnohdy tragikomických příhod plynoucích v toku času.

České publikum se s dílem mallorského spisovatele doposud setkalo jen prostřednictvím dvou povídek publikovaných roku 1973 v časopise Světová literatura. K nim nyní přidáváme ukázku z výše uvedené sbírky Reivindicació de la vídua Txing, jejíž součástí je i kratičká próza „Sedm hlavních hříchů“, kterou Porcel napsal roku 1976. Je sice tematicky i prostorově vzdálena autorovu mytickému světu (čtenáře trochu překvapivě zavede do středu Evropy), nepochybně v ní však lze nalézt stopy borgesovské inspirace, jež se rozprostírá celou sbírkou.